Začátkem roku se fitka naplní pomalu k prasknutí, ale celoroční příznivci sportovních aktivit dobře vědí, že stačí vydržet dva tři týdny, aby se počet cvičících navrátil do běžného stavu. Nebo studium cizího jazyka po pár hodinách „úmorného drilu“ náhle odpadá. No dobře, a čtvrt hodiny pravidelného procvičování denně se také nenajde? Vždyť nadšenci do cizojazyčných studiích dobře vědí, že krátká doba učení každý den brzy snadno překoná dvě hodiny v kuse jednou za 14 dní. A nemusíte být zrovna nijak zvlášť „extrémně talentovaní“.
Velmi vás mohou ve zvolených záměrech podpořit Australské květové esence.
Vánoční Zvon
Pro tento vánoční čas jsem zvolila esenci s příhodným názvem Christmas Bell (Vánoční Zvon). Má prý pomoci při manifestaci přáních. Zaujala mě především myšlenka, jakým způsobem by se to mohlo v reálu projevit? A tak jsem se dala do testování. Z mé zkušenosti její užívání přináší jemný pocit vnitřní lehkosti, síly, radosti, naladění uskutečnit zvolený cíl či si dokázat představit, že uskutečnit jde, že to vlastně není až takový problém.
Ostatně, dělání věcí s radostí je vždy efektivnější. Ne nadarmo se říká: „s chutí do toho a půl je hotovo“. Užívání esence má schopnost do takového stavu vyladit. Ideální (nejen) při novoročních předsevzetích… 🙂
Povídka pro inspiraci
Symboliku k zamyšlení pro plnění si přání (a pro lepší náladu či chvíli odpočinku) nese v sobě následující povídka o Filušce a Bédinkovi inspirovaná pohádkovou knížkou Filuška a Bédinek se přátelí s anděly, s názvem: Děti poznaly, že nevzdávat se, znamená více než čekat na štěstíčko.
„Teto Valerie a kam to vlastně jdeme?“ ptá se Filuška. Zdá se jí, že již jsou na cestě velice dlouho. Sluníčko se vyhouplo vysoko na oblohu, což znamená, že se blíží poledne.
„Jdeme na lesní palouček Květinkov. Je hluboko v lese a tak kytičky, keříky i bylinky, které tam v poklidu rostou a lesní zvířátka, co tam žijí, nejsou ničím rušena,“ vysvětluje teta.
„Co budeme na Květinkově dělat?“ ptá se Bédinek.
„Jdeme tam pro bylinku moudřenku. Je to velice vzácná bylinka. Vykvete jen na kratičkou chvíli a než se nadějete, její kvítka jsou pryč. Pojďte děti, pospěšte si, nesmíme tu chvíli propásnout,“ jemně popohání Filušku a Bédinka.
Oba vykulí překvapením očka. O moudřence totiž nikdy neslyšeli.
„K čemu se používá?“ zajímá se chlapec.
„Vaří se z ní moudrý odvar…,“ teta ani nestihne dokončit větu, když slyší smích Filušky.
„Jééé, to je odvar pro hloupé lidi, aby se stali moudrými?“ holčička se směje, když si představí, jak to asi funguje. Jednoduše se vypije čaj z moudřenky a člověk pak všechno ví a zná.
„Ne tak docela. Odvar z bylinky harmonizuje človíčka. Každý, kdo prodělal třeba nějakou chorobu a má ještě celé tělíčko rozbolavělé či mysl znepokojenou, potřebuje tento nápoj k tomu, aby se úplně vyladil. Každá choroba či nesoulad, který vstoupí živé bytosti do cesty, má určitý důvod. Moudřenkový čaj napomáhá tento důvod pochopit,“ vysvětluje Valerie.
A už přicházejí na palouček. Je to jedno z nejnádhernějších míst, které Filuška s Bédinkem doposud kdy viděli. Na moment se zastaví, aby si tu nádheru mohli dobře prohlédnout. Všude, kam jejich očka dohlédnou, je spousta květů nejrůznějších barev. Slyší cvrlikání ptáčků a obdivují množství krásných motýlků. Ani je Bédinek všechny nezná. A to že se o motýly hodně zajímá!
„Jak tu jen moudřenku najdeme?“, dělá si starost Filuška. Všude zrovna vykvétají různé květy. „Tak nádherně voní vzduch,“ nadechne se děvčátko blaženě do plic.
Teta Valerie natáhne jemně paži směrem k malé skalce, která se téměř ztrácí v záplavě zelených keříků: „Roste za skalkou. Potřebuje trochu stínu, aby se jí dobře dařilo.“
Děti se rozeběhly, co jim jejich stále ještě malé nožky stačily, chtěly moudřenku objevit dříve než tetička. Bezbranně se však zastavily. Vypadalo to, že celá skalka je obrostlá hustými keříky. Nebylo možné se k ní jen tak dostat. Otočily se na Valerii. Věděly, že bude mít jistě nějaký dobrý nápad.
Tetička k nim klidným krokem dochází a zároveň vysvětluje: „Dostat se k moudřence je někdy docela komplikované a mnoho lidí to vzdá, aniž by se alespoň pokusilo. Přitom zrovna moudřenkový odvar by jim mohl velice pomoci a mnohé otázky, co je trápí, objasnit.“
„Třeba nevědí, jak se mají k moudřence dostat. Keře jsou pořádně husté a vidím, že mají spoustu ostrých trnů,“ zamýšlí se Filuška a pátrá očkama, zda nenajde nějakou skulinku, kterou by alespoň její útlé tělíčko proklouzlo. „Ještě, že nejsem Šípková Růženka,“ zahihňá se jen tak pro sebe.
Valerie pokývne zamyšleně hlavou: „Máš pravdu Filuško. Je těžké najít svou cestičku k moudřence.“ Tetička udělá malou pauzu a zvedne energeticky ukazováček: „Ale není to nemožné, a proto to všechny bytosti, které se jen tak nevzdávají, zvládnou.“ Šibalsky se usměje a pokračuje: „Víte děti, tato malá šedá skalka a keříky s velice ostrými trny, které na první pohled vypadají, jakoby skalku celou obrůstaly, symbolizují lenost v lidském světě.“
Děti překvapením vykulí očka: „Lenost?!?“
Valerie přikývne, že skutečně dobře slyšely. „Mnoho lidí, kterým by moudřenka velice pomohla, se dostanou až k tomuto místu. Ostatně můžete vidět, že cestičky jsou zde od bot udusané.“
Děti se rozhlížejí. A opravdu, jsou zde křížem krážem úzké cestičky. Ani si jich před chvílí, kdy běžely v zápalu soutěže ke skalce, aby objevily moudřenku jako první, vůbec nevšimly. Otočí překvapená očka na tetičku.
„Můžete si také všimnout, že na místě, kde nyní stojíme, je tráva udusaná nejvíce,“ pokračuje.
Filuška s Bédinkem se otáčí do kolečka a sami pro sebe se podivují, jak velké kolo sešlapané travičky před skalkou je.
„Stalo se tak proto, že mnozí z nás se dostanou až sem. Když si ale letmo prohlédnou ty ostré trny na keřích, chvilku bezbranně postojí a pak se se svěšenými raménky vrací pomalu zpátky domů,“ vysvětluje smutně tetička.
„Třeba si myslí, že by se jen popíchali o trny a k moudřence by se stejně nedostali. Možná by si potrhali i šaty,“ namítá Filuška.
A Bédinek se přidává: „Koukni teto, mezi keři není opravdu žádné místo, kudy se protáhnout.“
Valerie se trošičku tajemně usmála: „Teď se podívejte o kolik méně stop, vede napravo i nalevo od skalky a za zatáčkou mizí.“
Oba opět natahují krčky. A opravdu! Bylo tomu tak. Děti napadne, že by se mohly podívat, kam ti lidé šli. Filuška se dala napravo a Bédinek nalevo. Sejdou se někde na cestě, mrkli spiklenecky na sebe.
Děti obíhají skalku obrostlou trnitými hustými keři. Běží a běží. Vůbec by je nenapadlo, že je skalka ve skutečnosti tak ohromná. Na první pohled působila jako docela maličká.
Bédinek se rozhlíží kolem dokola. Všude je však samá tráva, květiny, motýlci a v dálce les. A ta skalka nemá konce! Utře si rukávkem kapičky potu z čelíčka. Přeci jen je docela horko a navíc celou cestu běží jako o život. Chce se dostat první k místu, kde končí stopy. Pravda je, že stop je čím dál méně. Některé se otáčejí zpátky. „Asi už bylo pro ty lidi příliš úmorné obejít či oběhnout celou skalku a zjistit, kde moudřenka roste. Možná bych to již také vzdal. Cesta je dlouhá… Ale tetička se tvářila tak nějak záhadně…“ uvažuje v duchu Bédinek. Zkrátka vzpomínka na tetu Valerii mu dodá novou energii pokračovat dál v cestě za moudřenkou.
Filuška zatím běží z opačného konce. Přitom stačí obdivovat motýlky. Mají tak nádherná křídla. Občas jí nějaký usedne na prst a chvilku ji doprovází na cestě, než odletí pryč, neznámo kam. Sem tam si přivoní ke kytičce. Nemůže se prostě jejich vůní nabažit. Cesta jí utíká docela rychle. Je plná radosti a očekávání toho, co přijde. Nemá žádnou pochybu, že se za moudřenkou vydala správným směrem a cestu si užívá.
Utekla ještě nějaká chvíle, ale nakonec se Filuška s Bédinkem potkali u opačného konce skalky. A světe div se, mezi keříky byl prostor, taková chodbička, kterou mohl projít i dospělý. Vedlo tam několik osamocených párů stop. Děti na sebe kývly a vydaly se keřovým průchodem směrem ke skalce. Za chvilku se ocitly na nádherném paloučku.
„Bédinku to musí být moudřenky,“ rozradostní se děvčátko.
Než stačí chlapec něco odpovědět, zaslechnou za sebou usměvavou tetičku: „Máš pravdu Filuško. Tyto nádherné květiny jsou moudřenky. Máme nejvyšší čas jich opatrně pár posbírat, než sluníčko začne sestupovat k západu. Pak totiž přijde jejich čas k návratu do světa inspirace. A nám vymizí z dosahu vidění.“
Každý tedy opatrně utrhl pár květinek a uložili je do tetiččina košíčku ze spletených větévek, který pro tuto příležitost nachystala.
Teta nakonec s vděkem poděkovala nahlas přírodě a přírodním bytostem, že jim moudřenky vypěstovali a pak darovali.
Cestou zpět potkali dva udýchané běžce: „Hledáme moudřenky. Řeknete nám prosím, kudy běžet?“
Tetička se usmála, pokývla hlavou na znamení, ať pokračují dále. Běžci zamávali na pozdrav a pelášili rychle, za svými moudřenkami. Byli to ostatně jediní dva lidičkové, které na paloučku Květinkov dnes potkali. Snad se ke svým moudřenkám dostanou dříve, než uzavřou své nádherné fialové květy.