Do vánočního času pohádky prostě patří. Vybrala jsem pro vás z mé knihy „Filuška a Bédinek se přátelí s anděly“ část z kapitoly „Klubko strachu putuje do říše přeludu“. Zábavné čtení přeji.
Děti hned chtějí vědět, co se v takové říši dělá a jak to tam vlastně vypadá. Tak se Lucián dá trpělivě do vyprávění: „Na první pohled je říše přeludu velice převelice krásné místo. Ten, kdo tam vstoupí, bývá nejprve v úžasu až v samotném vytržení, na jak překrásné místo se mu podařilo dostat. Ihned se ho ujmou tamní bytosti a líbeznou řečí, která se tak pěkně poslouchá, mu vylíčí, co úžasného jej všechno čeká. Tyto bytosti se jmenují pidivykukové. Dokáží s naprostou přesností diagnostikovat trápení, přání, chtění či potřebu človíčka, který zabloudil do říše přeludu. Nasají se tajně na něj jako pijavice a ještě pro jistotu si k sobě dotyčného omotají pevným šedým provazem. Je pak velice převelice těžké se z něj vymotat a najít cestu z říše přeludu zpět.“
Děti s napětím poslouchají a hned mají další otázky: „A jak se tam dá vlastně dostat? Nějakými vraty?“
Lucián se usměje: „Není to pranic těžkého. Ani se nenadějete, a jste tam. Nosíte-li v sobě energii přeludu, pidivykuk si vás rád vyhledá sám. Zůstane však v přestrojení, takže ani nevíte, že vás už našel. Kdyby byl totiž odhalen, nepřežil by. Je živ hlavně z planého fantazírování a z vaší lidské energie. Po setkání s pidivykukem bývá každá bytost velice unavená.“
Najednou Bédinek zděšením vyhrkne: „Už si vzpomínám na pidivykuka. Jmenuje se Voukolíček. Setkal jsem se s ním v nemocnici po nehodě.“
Lucián pokývne hlavou. „Ano, rušil jsi ostatní pacienty a oni si stěžovali. Chtěl jsi být vždy chválený a najednou někdo s tebou nebyl spokojený. Velice tě to trápilo, byl jsi z toho moc smutný. A pak se objevil Voukolíček. Chválil tě, chválil, litoval a sliboval vše možné, úspěch, obdiv a kdoví, co ještě. Jenže, něco na oplátku za to chtěl – tvou duši. Nemohl jsi být sám sebou. Měl jsi strach. Čím větší strach to byl, tím lépe pro Voukolíčka. Dodával jsi mu dostatek energie, aby mohl žít v přepychu a bohatství. Voukolíček má ze všech energií nejraději strach, co mně je známo,“ dodává skřítek.
„Tak to jistě měl z mého strachu úplné hody, musí teď být určitě pořádně tlustý,“ zamýšlí se nad zprávou kamaráda Luciána Bédinek.
Skřítek však zakroutí hlavou na znamení nesouhlasu. „Míval bříško velikánské, stále se mu zvětšovalo, musel si často nechávat přešívat kalhoty a kupovat větší a větší košile. Ale nic naplat, ta doba je pryč. Dost zhubl. Když jsem ho viděl naposledy, nemohl jsem ho už ani poznat. Je samá kost a kůže. Zatím stále marně hledá jiný zdroj výživné obživy.“
Bédinek se podrbe ve vláskách a nakrčí nosík, plný drobných pih od slunečních paprsků. Ostatně tak se tváří vždy, když o něčem významném přemýšlí: „ Takže ten hlas, co jsem poslední dobou slýchával, patřil Voukolíčkovi pidivykukovi?“
Lucián přikývne: „Ano, pidivykukové mívají ve zvyku zastrašovat. Jenže to je možné jen, jestliže člověk žije v energii strachu. Voukolíček není příliš bystrý, takže neumí rozeznat, že ses změnil, a jeho zastrašování již na tebe má pramalý vliv. Vůbec nedokáže pochopit, co se děje. Když jsem ho naposledy zahlédl na schůzi pro osobní rozvoj lidských bytostí, opravdu jsem se z něj celý vyděsil…“
Filuška se zájmem vyhrkne: „Jé, vy kouzelné bytosti máte schůze s pidivykuky?“
Lucián se nemůže ubránit smíchu z toho, jak jsou děti překvapené. „Ano, všechny bytosti z jiných světů spolu komunikují. Vím, že vnímáte pidivykuky jako zlé bytosti, a proto jste tak udivené. Oni se však také podílejí na vašem vnitřním růstu a z perspektivy vyššího vnímání vám poskytují dobro, už jen tím, že odhalují vaše nejskrytější slabosti a vnitřní bolestivé rány. Toto my kouzelné bytosti zkrátka neumíme. Žijeme s vámi v souladu a v harmonii, proto pouze s námi by nikdy nemohlo dojít k vašemu vnitřnímu uzdravení. Vím, že je to pro vás někdy opravdu hodně těžké, žít ve světě plném pidivykuků, ale snad vás potěší, že si začínají balit kufry a objednávat velikánské nákladní vozy.“
Obě děti vykulí znovu očka: „Oni se budou stěhovat?“
Lucián pokračuje: „Ano, pomalu se připravují. Dobře totiž vědí, že zde na planetě Zemi již za nějaký čas nebudou mít dostatek obživy a zemřeli by hlady. Jdou dál. Je ostatně spousta planet ve vesmíru, na kterých budou mít velmi šťavnaté hody.“
Konec ukázky.
Jestli byste si rádi z knížky přečetli ještě kousek, můžete si stáhnout ukázku z kapitoly „Anděl Fabián provází děti kurzem lpění“ v menu „Filuška a Bédinek“. Tam také ke knize najdete bližší informace.