Ohromě mě psaní Filušky a Bédinka bavilo. Obsah jsem neměla připravený dopředu. Prsty mi sami zlehka vedly klávesnici. Byla jsem zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet. Občas jsem se zarazila a říkala si: \"To je tedy dobrý!\"

Knížka vznikala s dlouhými časovými přestávkami. Bylo to tak třeba, aby se v ní vyjádřilo vše, co tam mělo být. Během procesu psaní probíhala jakási vnitřní komunikace nebo propojení mezi mnou a vznikajícími příběhy a zároveň mezi vnějším světem. Například mi kamarádka vyprávěla, co zrovna řeší za problémy a já jsem si říkala: \"Ale to je ono. To v té knížce je přeci také...\" Není to objemná kniha, ale otevírá prostor do hloubky.